Καράβι το σώμα
Και ο εαυτός
Στο κύμα ναυαγός, μα έχει στα μάτια φως
Οι σκέψεις μου θάλασσα
Μ’ αυτός αντέχει ευτυχώς ,
Είναι η καρδιά οδηγός
Όλη η ζωή μου
Μια κραυγή
Μια αόρατη πληγή, βαθιά να αιμορραγεί
Αρνιέμαι ό,τι αγαπώ
κι αν μέσα μου σιωπώ, με έρωτα ξεσπώ
Ζω για τον έρωτα ,
Βράδια αξημέρωτα,
Πάθη ατέλειωτα μου ‘χει χαρίσει
Ζω κι ονειρεύομαι,
Πεθαίνω ανασταίνομαι,
Για πάντα τίποτα δεν θα κρατήσει
Δεν φυλακίζεται η ψυχή
Και αυτή μονομαχεί, γυρεύει την αρχή
Τα σύνορα δε με χωρούν
Κι οι ιδέες ξεγλιστρούν,
Ν’ αλλάξουν ό,τι βρουν
Ψάχνω το χρέος μου να βρω
Νικάω τον πειρασμό, ζητάω το Θεό
Κρέμεται όλη μου η ζωή
Σε μια αναπνοή, του έρωτα πνοή
|
Karávi to sóma
Ke o eaftós
Sto kíma nafagós, ma échi sta mátia fos
I sképsis mu thálassa
M’ aftós antéchi eftichós ,
Ine i kardiá odigós
Όli i zoí mu
Mia kravgí
Mia aórati pligí, vathiá na emorragi
Arniéme ó,ti agapó
ki an mésa mu siopó, me érota ksespó
Zo gia ton érota ,
Orádia aksimérota,
Páthi atéliota mu ‘chi charísi
Zo ki onirevome,
Petheno anastenome,
Gia pánta típota den tha kratísi
Den filakízete i psichí
Ke aftí monomachi, girevi tin archí
Ta sínora de me chorun
Ki i idées kseglistrun,
N’ alláksun ó,ti vrun
Psáchno to chréos mu na vro
Nikáo ton pirasmó, zitáo to Theó
Krémete óli mu i zoí
Se mia anapnoí, tu érota pnoí
|