Οι μέρες που περνούν, με φόβο με ξυπνούν
απ’ το όνειρο
με αδιάφορο ρυθμό, πυξίδα στο κενό
που να σε βρω
Με κλείδωσες κρυφά και ψάχνω τα κλειδιά
μα πουθενά
η πόρτα για να βγω, παράξενο κι αυτό
το σ’ αγαπώ.
Δεν αργώ, μένω πίσω προσπαθώ
είμαι εδώ, ψάχνοντας τρόπους να σωθώ
Παγίδα στην καρδιά
στα κόκκινα, σπασμένα φρένα
ούτε μια φορά
δεν πίστεψες ποτέ σε μένα
και ίσως τελικά
μου άλλαξες τροχιά
με μάγεψες και βλέπω τα ανάποδα σωστά
Παγίδα στην καρδιά
με άγνοια κινδύνου
τρέχω ακόμα πιο κοντά
δεν πίστεψες ποτέ σε μένα
και ίσως τελικά
μου άλλαξες τροχιά
με μάγεψες και βλέπω τα ανάποδα σωστά.
Τα βράδια ερημικά, καράβια στ’ ανοιχτά
πολύ μακριά
βυθίζω το θυμό και τον εγωισμό
μα ακόμα εδώ.
Δεν αργώ, μένω πίσω προσπαθώ
είμαι εδώ, ψάχνοντας τρόπους να σωθώ
|
I méres pu pernun, me fóvo me ksipnun
ap’ to óniro
me adiáforo rithmó, piksída sto kenó
pu na se vro
Me klidoses krifá ke psáchno ta klidiá
ma puthená
i pórta gia na vgo, parákseno ki aftó
to s’ agapó.
Den argó, méno píso prospathó
ime edó, psáchnontas trópus na sothó
Pagida stin kardiá
sta kókkina, spasména fréna
ute mia forá
den pístepses poté se ména
ke ísos teliká
mu állakses trochiá
me mágepses ke vlépo ta anápoda sostá
Pagida stin kardiá
me ágnia kindínu
trécho akóma pio kontá
den pístepses poté se ména
ke ísos teliká
mu állakses trochiá
me mágepses ke vlépo ta anápoda sostá.
Ta vrádia erimiká, karávia st’ anichtá
polí makriá
vithízo to thimó ke ton egismó
ma akóma edó.
Den argó, méno píso prospathó
ime edó, psáchnontas trópus na sothó
|