Φωνές με παίρνουνε
κι έτσι με φέρνουνε
στα βήματά σου.
Η νύχτα ατέλειωτη
και αξημέρωτη,
μα δεν υπάρχεις εσύ
και αγκαλιάζω ξανά τη σκιά σου.
Αυτή τη νύχτα ποιος ξέρει που να ’σαι,
αυτή τη νύχτα που ζω και δε ζω.
Αυτή τη νύχτα ποιος ξέρει που να ’σαι,
σε θέλω τόσο, μα που να σε βρω;
Απόψε αφήνομαι,
δρόμος σου γίνομαι
για να περάσεις.
Για μένα πάντοτε
είσ’ όπως κάποτε,
και δεν πιστεύω ποτέ
τα παλιά μας φιλιά να ξεχάσεις.
Αυτή τη νύχτα ποιος ξέρει που να ’σαι,
αυτή τη νύχτα που ζω και δε ζω.
Αυτή τη νύχτα ποιος ξέρει που να ’σαι,
σε θέλω τόσο, μα που να σε βρω;
Αυτή τη νύχτα ποιος ξέρει που να ’σαι.
|
Fonés me pernune
ki étsi me férnune
sta vímatá su.
I níchta atélioti
ke aksiméroti,
ma den ipárchis esí
ke agkaliázo ksaná ti skiá su.
Aftí ti níchta pios kséri pu na ’se,
aftí ti níchta pu zo ke de zo.
Aftí ti níchta pios kséri pu na ’se,
se thélo tóso, ma pu na se vro;
Apópse afínome,
drómos su ginome
gia na perásis.
Gia ména pántote
is’ ópos kápote,
ke den pistevo poté
ta paliá mas filiá na ksechásis.
Aftí ti níchta pios kséri pu na ’se,
aftí ti níchta pu zo ke de zo.
Aftí ti níchta pios kséri pu na ’se,
se thélo tóso, ma pu na se vro;
Aftí ti níchta pios kséri pu na ’se.
|