Τα καράβια μου δε με πήγαν πουθενά
ήταν χάρτινα στα λιμάνια σου μπροστά
κι έτσι μένεις όνειρο κι εσύ μ’ αυτά
στα παιχνίδια μου, τώρα πια τα παιδικά.
Πως ν’ αλλάξουμε πατρίδα
πως ν’ αλλάξω αγάπη και ζωή
που θα πρέπει σ’ άλλη γλώσσα
να μιλούν τα μάτια κι η ψυχή.
Τα τραγούδια μου είναι γυάλινα πουλιά
στης πατρίδας μου τα μαρμάρινα σκαλιά
και σημάδι τα `χουν όλοι να γελούν
που για σένανε τρυφερά ξαναμιλούν
Σαν εικόνισμα που ήταν χρόνια μες στη γη
την αγάπη μου βρήκα εγώ τη μυστική
και την έχω τώρα και την προσκυνώ
δίπλα σ’ άγιους και δίπλα πάντα στο Χριστό.
|
Ta karávia mu de me pígan puthená
ítan chártina sta limánia su brostá
ki étsi ménis óniro ki esí m’ aftá
sta pechnídia mu, tóra pia ta pediká.
Pos n’ alláksume patrída
pos n’ allákso agápi ke zoí
pu tha prépi s’ álli glóssa
na milun ta mátia ki i psichí.
Ta tragudia mu ine giálina puliá
stis patrídas mu ta marmárina skaliá
ke simádi ta `chun óli na gelun
pu gia sénane triferá ksanamilun
San ikónisma pu ítan chrónia mes sti gi
tin agápi mu vríka egó ti mistikí
ke tin écho tóra ke tin proskinó
dípla s’ ágius ke dípla pánta sto Christó.
|