Το φεγγάρι ψηλά, μα εγώ χαμηλά στα υπόγεια
Κι εσύ παίζεις ξανά δάκρυ δάκρυ χλωμά κομπολόγια
Σ’ ένα στόχο καιρό, τη μορφή σου φορώ
Και βελάκια πετάω
Κι αν σε βρίσκω ακριβώς, δεν υπάρχει θεός
Πάλι εμένα χτυπάω
Γέννησε με πάλι κόσμε, κλάμα και να πεταχτώ
Μα φοβάμαι πάλι εσένα πως θα βρω να ερωτευτώ
Γέννησε με σ’ άλλον τόπο
Άλλος να `μαι όχι εγώ
Μα φοβάμαι πάλι εσένα πως θα βρω να ερωτευτώ
Το φεγγάρι ψηλά μα εγώ στον βυθό πιάνω άμμο
Κι αν παλεύω να βγω, πέτρα η σκέψη βαριά πως σε χάνω
Σ’ ένα στόχο καιρό, τη μορφή σου φορώ
Και βελάκια πετάω
Κι αν μας βρίσκω αγκαλιά σε μια πόζα παλιά’
Πάλι εμένα χτυπάω
Ο άνθρωπος που τρέμει
Στο τέλος να βρεθεί
Δεν μπόρεσε ποτέ του
Να μάθει την αρχή
|
To fengári psilá, ma egó chamilá sta ipógia
Ki esí pezis ksaná dákri dákri chlomá kobológia
S’ éna stócho keró, ti morfí su foró
Ke velákia petáo
Ki an se vrísko akrivós, den ipárchi theós
Páli eména chtipáo
Gennise me páli kósme, kláma ke na petachtó
Ma fováme páli eséna pos tha vro na eroteftó
Gennise me s’ állon tópo
Άllos na `me óchi egó
Ma fováme páli eséna pos tha vro na eroteftó
To fengári psilá ma egó ston vithó piáno ámmo
Ki an palevo na vgo, pétra i sképsi variá pos se cháno
S’ éna stócho keró, ti morfí su foró
Ke velákia petáo
Ki an mas vrísko agkaliá se mia póza paliá’
Páli eména chtipáo
O ánthropos pu trémi
Sto télos na vrethi
Den bórese poté tu
Na máthi tin archí
|