Και πάλι το τηλέφωνο βουβό,
ν’ ακούσω θέλω μόνο μια φωνή,
έτσι κάτι για να πω που λιώνω.
Κι εσύ ακόμα
δεν ένιωσες το πόσο σ’ αγαπώ.
Δεν αξίζει πια να ζω
στη ζωή χωρίς εσένα.
Δεν αξίζει πια να ζω εδώ,
όλα μοιάζουν να ’ναι ξένα.
Δεν αξίζει πια να ζω
στη ζωή χωρίς εσένα.
Έλα απόψε μια στιγμή ξανά
πριν χαθώ στην ερημιά.
Δε θέλω τόσες όμορφες στιγμές
μονάχη να θυμάμαι απ’ το χτες.
Κάθε νύχτα που περνά φοβάμαι,
κι εσύ μου λείπεις,
αγάπη μου, και νιώθω μοναξιά.
Δεν αξίζει πια να ζω
στη ζωή χωρίς εσένα.
Δεν αξίζει πια να ζω εδώ,
όλα μοιάζουν να ’ναι ξένα
|
Ke páli to tiléfono vuvó,
n’ akuso thélo móno mia foní,
étsi káti gia na po pu lióno.
Ki esí akóma
den énioses to póso s’ agapó.
Den aksízi pia na zo
sti zoí chorís eséna.
Den aksízi pia na zo edó,
óla miázun na ’ne kséna.
Den aksízi pia na zo
sti zoí chorís eséna.
Έla apópse mia stigmí ksaná
prin chathó stin erimiá.
De thélo tóses ómorfes stigmés
monáchi na thimáme ap’ to chtes.
Káthe níchta pu perná fováme,
ki esí mu lipis,
agápi mu, ke niótho monaksiá.
Den aksízi pia na zo
sti zoí chorís eséna.
Den aksízi pia na zo edó,
óla miázun na ’ne kséna
|