Με μια ψυχή σαν ιαχή
πολέμου τριγυρνάω
μια μάχη δίνω το πρωί
το βράδυ την ξεχνάω.
Μ’ ένα κορμί χωρίς ορμή
αδυναμίας μαγνήτη
κάνω τη νύχτα σύμμαχο
κάνω το δρόμο σπίτι.
Κι από τα χαρακώματα
ρίχνω αδιακρίτως
και κρύβομαι μετά ξανά
στης σκέψης μου το κήτος.
Κι από τις πολεμίστρες μου
σφαίρες κρυφά εκτοξεύω
κι αν έρθει πάλι το πρωί
βγαίνω και τις μαζεύω.
Με μια ματιά, δειλή φωτιά
έχω πολλά να κάψω
και πρώτη το φυτίλι μου
εγώ να το ανάψω.
Με μια ενοχή, γλυκιά βροχή
μέσα μου πλημμυρίζω
κι όλο αρχίζω πόλεμο
μα στα μισά γυρίζω.
|
Me mia psichí san iachí
polému trigirnáo
mia máchi díno to pri
to vrádi tin ksechnáo.
M’ éna kormí chorís ormí
adinamías magníti
káno ti níchta símmacho
káno to drómo spíti.
Ki apó ta charakómata
ríchno adiakrítos
ke krívome metá ksaná
stis sképsis mu to kítos.
Ki apó tis polemístres mu
sferes krifá ektoksevo
ki an érthi páli to pri
vgeno ke tis mazevo.
Me mia matiá, dilí fotiá
écho pollá na kápso
ke próti to fitíli mu
egó na to anápso.
Me mia enochí, glikiá vrochí
mésa mu plimmirízo
ki ólo archízo pólemo
ma sta misá girízo.
|