Όλα μου τα χρόνια που έζησα κοντά σου
κρύα φυλακή και μοναξιά,
θέλω να πετάξω τώρα μακριά σου
μα με τα δικά μου τα φτερά.
Χρόνια πεταμένα στης ζωής την άκρη
και στο περιθώριο εγώ,
έχω ξεχειλίσει, θάλασσες το δάκρυ
φτάνει όμως τώρα ως εδώ.
Τώρα κι εγώ θα ζήσω
πίσω πια δε γυρνώ,
θέλω να ξαναρχίσω
θέλω να λυτρωθώ.
Χτύπαγες σαν κύμα πάνω στην καρδιά μου
κι όμως είχα τόση υπομονή
και τα όνειρά σου ήταν όνειρά μου
έλεγα “θ’ αλλάξει, δεν μπορεί”.
Τώρα στον καθρέφτη στέκομαι θλιμμένα
του καιρού σημάδια να μετρώ,
πρέπει να `χει μείνει κάτι και για μένα
από της ζωής το μερτικό.
Τώρα κι εγώ θα ζήσω
πίσω πια δε γυρνώ,
θέλω να ξαναρχίσω
θέλω να λυτρωθώ.
|
Όla mu ta chrónia pu ézisa kontá su
kría filakí ke monaksiá,
thélo na petákso tóra makriá su
ma me ta diká mu ta fterá.
Chrónia petaména stis zoís tin ákri
ke sto perithório egó,
écho ksechilísi, thálasses to dákri
ftáni ómos tóra os edó.
Tóra ki egó tha zíso
píso pia de girnó,
thélo na ksanarchíso
thélo na litrothó.
Chtípages san kíma páno stin kardiá mu
ki ómos icha tósi ipomoní
ke ta ónirá su ítan ónirá mu
élega “th’ alláksi, den bori”.
Tóra ston kathréfti stékome thlimména
tu keru simádia na metró,
prépi na `chi mini káti ke gia ména
apó tis zoís to mertikó.
Tóra ki egó tha zíso
píso pia de girnó,
thélo na ksanarchíso
thélo na litrothó.
|