Τα λερωμένα μου παπούτσια
ίχνη αφήνουν στο πάτωμα,
πάνω στο φρέσκο το βερνίκι
κάτι σου δείχνει πως ήρθα
κι απόψε παράνομα.
Μα τι να πω
στων ματιών σου το χρώμα αιώνια ισορροπώ.
Τι να πω σαν νυστάζουν οι λέξεις
οι σκέψεις ζητούν τ’ όνειρο
μα τρομάζω που βλέπω κενό.
Λόγια στα λόγια μείνανε όλα
μέσα στη μέση η αγάπη κοιτά,
τι θα τη διώξει, τι την πληγώνει
και τελικά τι είναι αυτό
που μας φέρνει κοντά, κοντά.
Μα τι να πω
στων ματιών σου το χρώμα αιώνια ισορροπώ.
Τι να πω σαν νυστάζουν οι λέξεις
οι σκέψεις ζητούν τ’ όνειρο
μα τρομάζω που βλέπω κενό.
|
Ta leroména mu paputsia
íchni afínun sto pátoma,
páno sto frésko to verníki
káti su dichni pos írtha
ki apópse paránoma.
Ma ti na po
ston matión su to chróma eónia isorropó.
Ti na po san nistázun i léksis
i sképsis zitun t’ óniro
ma tromázo pu vlépo kenó.
Lógia sta lógia minane óla
mésa sti mési i agápi kitá,
ti tha ti dióksi, ti tin pligóni
ke teliká ti ine aftó
pu mas férni kontá, kontá.
Ma ti na po
ston matión su to chróma eónia isorropó.
Ti na po san nistázun i léksis
i sképsis zitun t’ óniro
ma tromázo pu vlépo kenó.
|