Η πόρτα μου βαριάκουσε
και το σκυλί κοιμάται
κι ο νους μου κόβει βόλτες στο λιμάνι,
μεσάνυχτα, στο πέλαγο
περνάει και δε θυμάται
και μέρα, σε νησί, ποτέ δε φτάνει.
Κι απάνω στα σημάδια του μυαλού
περνά, σε μια στιγμή, η ζωή μου όλη
και μπαίνω σε δρομάκια σκοτεινά
και χάνομαι ξανά σ’ αυτή την πόλη,
και μπαίνω σε δρομάκια σκοτεινά
και χάνομαι ξανά σ’ αυτή την πόλη.
Στου κάτεργου το πρόσωπο,
γραμμένο με σημάδια,
του ναύτη το τραγούδι το διαβάζω,
ανάμεσα στο χάραμα,
περνώ την ίδια βάρδια,
που μ’ όλη την ζωή δεν την αλλάζω.
Κι απάνω στα σημάδια του μυαλού
περνά, σε μια στιγμή, η ζωή μου όλη
και μπαίνω σε δρομάκια σκοτεινά
και χάνομαι ξανά σ’ αυτή την πόλη,
και μπαίνω σε δρομάκια σκοτεινά
και χάνομαι ξανά σ’ αυτή την πόλη.
|
I pórta mu variákuse
ke to skilí kimáte
ki o nus mu kóvi vóltes sto limáni,
mesánichta, sto pélago
pernái ke de thimáte
ke méra, se nisí, poté de ftáni.
Ki apáno sta simádia tu mialu
perná, se mia stigmí, i zoí mu óli
ke beno se dromákia skotiná
ke chánome ksaná s’ aftí tin póli,
ke beno se dromákia skotiná
ke chánome ksaná s’ aftí tin póli.
Stu kátergu to prósopo,
gramméno me simádia,
tu nafti to tragudi to diavázo,
anámesa sto chárama,
pernó tin ídia várdia,
pu m’ óli tin zoí den tin allázo.
Ki apáno sta simádia tu mialu
perná, se mia stigmí, i zoí mu óli
ke beno se dromákia skotiná
ke chánome ksaná s’ aftí tin póli,
ke beno se dromákia skotiná
ke chánome ksaná s’ aftí tin póli.
|